Nejmladší učitelka zpěvu

31.05.2017

Tento článek je vzpomínkou na text, který jsem napsala na svůj běžecký web 27.3.2013. Tedy v době mého pěveckého útlumu - kdy zkrátka měly přednost malé děti, a vedle nich samozřejmě také sport. Jeho část, lehce aktualizovaná, je nyní zde:

Co dělám, když neběhám? Zpívám! A jak mi to zpívá, kdyz je času pomálu? Mám dvě skvělé učitelky... jednou z nich byla paní Effenberková, k níž jsem čas od času zašla pro trochu nezbytné údržby, ale nic pravidelného. Tytam byly časy, kdy jsem si mohla dovolit cvičit nezřídka i dvě hodiny denně.

 S narozením tří dětí však času i peněz na soukromé hodiny rapidně ubylo, a tak to podle toho po čase také začalo vypadat. Celý repertoár se smrskl na písničky pro naše dětičky v rozsahu jen něco málo přes kvintu...

...dokud jsme si ale s maminkou nevšimly, že opravdu dobře zpívá naše dcerka Lada. Byl jí teprve rok a čtvrt (!) a ona už začínala intonovat - Skákal pes a brzy na to Pec nám spadla. Beze slov samozřejmě, ale čistě, a rytmicky správně. Neuvěřitelné!!! Přibývaly další písničky. V době adventu a vánoc, to už (nebo teprve?) jí byl rok a tři čtvrtě, se hodně rychle naučila několik vánočních koled. Ve dvou letech jí stačilo u klavíru několikrát za sebou zahrát písničku, a ona se nejen rychle chytla a pamatovala si ji, ale jak začínala mluvit, přizvukovala i prvními slovy. A bylo jí tři a půl, když začala zpívat se Světluškami a měla za sebou i první malé sólo.

A jak to měla vždycky opřené! V poměru k jejímu drobnému tělíčku takový poctivý, přirozený a silný hlas... Kdysi jsem prošla celou baterií testů u foniatra, jejichž cílem bylo zjistit, zda "na to mám" - věnovat se profesionálně zpěvu, když jsem začala tak pozdě. Uspěla jsem.... Jedním z nich bylo něco jako maximální síla, zkrátka co nejvíc zařvat. 108 decibelů, blížících se startu letedla, tenkrát nebyl tak špatný výsledek. Ale kam se na naši mladou hrabu.

Vzpomněla jsem si, jak mi má první učitelka říkala, že děti - i zvířata to tak mají přirozeně, od přírody, nezkažené nejrůznějšími manýrami a rozhozeným dýcháním. Stačí je pozorovat... Nikdy se neukřiknou, a třeba pes, takový ten opravdu pořádný bafan, se neuštěká. Ne, nebudu tou mámou, která by chtěla mít z dcery hned operní primadonu, jakmile holka otevře pusu a projeví trochu nadání.

Ale v té době před čtyřmi lety, kdy pro mne byla jedna hodina zpěvu výlet na půl dne a také tak trochu zásah do maminovského rozpočtu, měla jsem snad jedinou a neopakovatelnou příležitost se něčemu přiučit. U Ladušky. A jen doufám, že se jí ten dar, co od přírody má, taky časem nezkazí. Podobně jako to máme s držením těla - každé dítě se přirozeně pohybuje a rovně se posadí, než se po vzoru nás dospělých začne hrbit...